Učitelský přípravný týden

Před nějakou dobou jsem tady psala svoje skromné rady, jak se vypořádat s učitelskými začátky. Dnes budu trochu konkrétnější, protože tyhle začátky se v učitelství neobejdou bez přípravného týdne. Otázkou je, co přesně ty přípravy zahrnují – můžou být fyzické, od stěhování židliček a hledání stejných stolů po celé škole, až po snahu udělat alespoň obstojnou nástěnku, i mentální, přičemž tady se ta náročnost asi zásadně liší podle odučených let.

Já letos začínám svůj čtvrtý školní rok a každý z mých „přípravňáků“ byl úplně jiný. Otevřeně přiznávám, že v tom prvním jsem často nechápala, co se děje a o čem se mluví. Většinu mentální kapacity mi zabrala snaha zapamatovat si jména kolegů a na začátku září jsem stála před třídou nervózní a pořád trochu nechápající. Další rok byl poklidnější, největší šok jsem si odbyla hned na úvodní poradě, kde mě překvapil pohled na mého fyzikáře ze střední školy. Školy, která byla v úplně jiném městě. Když jsem se ho po poradě ze zvědavosti zeptala, jestli si mě pamatuje (fyzika byla rozhodně spíš moje slabina), dostala jsem na oplátku hlasitý a dlouhý monolog o tom, že samozřejmě ano, protože ho naše třída strašila ve snech ještě pár let poté. Teď už ale ke skromným radám, jak se na první přípravňák připravit (ať už tenhle jazykolam zní jakkoli divně).

Je to nejspíš to nejohranější klišé, ale já si ho stejně neodpustím, protože mi stejně vždycky nakonec pomůže. Je důležité brát to s klidem. Žádný superčlověk nemá schopnost si všechno zapamatovat na první dobrou a zorientovat se ve škole hned první den. Sama jsem si dlouho pletla spoustu kolegů a nejednou je oslovila špatným jménem nebo je radši neoslovovala vůbec, protože jsem si prostě nebyla jistá. O tom, že jsem nevěděla, co kde je, i když jsem se na to zeptala už osmkrát, není třeba ani mluvit. Víte, co se mi ale nestalo ani jednou? Že by na mě byl někdo nepříjemný jen proto, že se po škole motám jako zmatená včela.

Zároveň jsem měla štěstí, že jsem šla na školu, kde už učila moje kamarádka (mimo jiné je to výhodné v tom, že se mnohem rychleji dozvíte všechno možné, ať už o kolezích nebo žácích). A všem, ať už jdete na školu kamkoli, bych doporučila si k sobě nějakého parťáka najít. Zkrátka někoho, z koho máte dobrý pocit a není vám trapné se na něco doptávat, ať už je to váš uvádějící učitel nebo prostě jen ta kolegyně, která se na vás jako první usmála. Mít se na koho obrátit je k nezaplacení, a to nejen v přípravňáku, ale kdykoli jindy (nechci strašit, ale to zmatení přípravným týdnem stejně teprve začíná).

Kromě lidského parťáka se mým nejlepším parťákem na začátku školního roku stává sešit (miluju papír, ale notebook samozřejmě poslouží stejně). Jsem spíš ten typ člověka, co nad informací mávne rukou a řekne si, že si ji zapamatuje (samozřejmě že nezapamatuje), ale toho, co se na mě vždycky na konci srpna navalí, je tolik, že se o to ani nesnažím a radši si všechno píšu. I to, co třeba považuju za nepodstatné, protože se často nakonec ukáže, že to podstatné je – ať už pro mě, pro zmatenějšího kolegu nebo třeba pro žáky. I tak se mi ale často stává, že pak stojím před třídou a z pěti otázek k organizaci školního roku dokážu v tu chvíli odpovědět třeba na dvě.

Co aspoň trochu zabraňuje tomu, abych působila jako úplný zmatkář, je, že se vždycky na začátku roku zásobím vším možným i nemožným papírenským zbožím. Ať už si něco „nakradu“ ve sborovně nebo prostě zajdu do nejbližšího obchodu, vždycky mám šanony, fólie, zvýrazňovače všech barev, izolepu, sponky, špendlíky, špachtle, kelímky, propisky… No zkrátka všechno, co si dokážu představit, že bych mohla potřebovat. Když to neudělám na začátku roku, neudělám to asi už nikdy. Tahle rada je ale pro organizovanější typy nejspíš úplně zbytečná, to přiznávám.

Na závěr se omlouvám všem, kdo došli až na konec a nedočkali se přesných a praktických rad, jaké vyplnit papíry, jak vyzdobit třídu nebo zvládnout první komunikaci s rodiči. Jednak si myslím, že je to stejně na každé škole jiné, jednak nejspíš nejsem správný člověk na to, abych tyhle přesné rady mohla dávat – pořád se učím, ale těch pár bodů, které jsem tu sepsala, je takový můj základ.

Hodně štěstí. A doufám, že si tu práci zamilujete aspoň tak jako já.

Lenka Nováková